Supermarine Spitfire Mk.I a II

[606_Tclaw]

Supermarine Spitfire Mk.I a II

Jedno z nejslavnějších letadel všech dob a výtečná stíhačka druhé světové války. Hrdina Bitvy o Británii či jeden z mála strojů, který si svou výkonnost udržel po celou dobu války a proto byl také vyráběn pořád ve velkých sériích. To vše je Spitfire, ale jaký je pod pokličkou? Řekněme si tedy něco málo k jeho silným a slabým stránkám (vztaženo ke hře Il-2 Sturmovik).
Modely Mk.I a II využívaly pohonu motoru Rolls-Royce Merlin, který letounu dával slušné výkonnostní parametry, ale měl také oproti svým úhlavním nepřátelům, Messerschmittům Bf-109 E a později i Bf-109 F, jeden zásadní nedostatek. Tím byl karburátor, díky kterému při bojových manévrech, ve kterých letoun dosáhl negativního přetížení, přestalo vstřikování paliva do válců a motor začal vynechávat či případně zcela zhasl. Tento nedostatek se podařilo úplně odstranit až v roce 1943, kdy do služby vstupovaly Spitfiry Mk. IX. Je tedy zapotřebí se u dřívějších verzí (vyjma Mk.VIII, ten není dřívější verzí) vyvarovat zejména potlačování letounu „přes čumák dolů“.

Boj
Toho si samozřejmě je většina pilotů Bf-109 vědoma a tak se při vzdušném souboji můžeme, v momentě kdy jsme za nepřítelem, setkat s dvojicí základních úhybných manévrů. První ve středních a vyšších výškách, kde můžeme nejčastěji očekávat velmi prudké potlačení protivníka a přechod do divu (střemhlavý let). Rozhodneme-li se toto napodobit, je nevyhnutelné, aby nám náš motor „zakašlal“ a na několik drahocenných vteřin přestal dodávat výkon. V horším případě, jak již bylo řečeno, zhasne úplně. V divu má navíc befko i výhodu rychlejšího letu a pevnější konstrukce, takže pozor na velkou rychlost – to co zvládne ten maník před námi, na to my můžeme lehce doplatit. Tedy pokud se protivník rozhodl k tomuto úniku/manévru, je skoro jisté, že nám zmizí.
Druhý manévr se odehrává v nižších výškách či těsně nad zemí. Befkaři zde rádi používají nůžky, které zvládají díky lepší práci jejich křidélek o poznáni mrštněji než-li Spitfiry a prokládají je někdy i vodorovným letem, který po krátké chvilce uvedou rychlým potlačením do divu, jenž však opět vybírají. To je nestojí skoro žádnou výšku ani rychlost, my však nemůžeme mířit a ani potlačit tak jako oni. Navíc při nůžkách budeme brzy vymanévrováni, pokud se je pokusíme napodobovat.
Shrnuto a podtrženo je tedy dobré v boji nízko nad zemí befko nadstoupat a poté se v příhodný okamžik vrhnout teprve dolů, ve větších výškách se zbytečně nenechat zlákat dolů k pronásledování.
Jedinou, přesto však nezanedbatelnou, výhodnou Spitfiru je zatáčka. Díky eliptickému tvaru křídla a celkovému elegantnímu a uhlazenému zevnějšku dokáže tento letoun v zatáčce předčit skoro veškeré nepřátelské stroje a získat tím navrch. Proto, pokud pronásledujeme nepřátelský Bf-109 je téměř nemožné, aby zkušenějšímu pilotovi unikl pouze zatáčkou. Naopak, pokud je nepřítel za námi je vhodné pokusit se ho setřást utaženou zatáčkou. V případě že je již na dostřel je dobrým řešením půlvýkrut (otočení letounu na záda) a obrácený loping o 1800 – neboli obrácená Immelmanův obrat. Dostaneme tím trochu času a hlavně prostor pro výsostnou disciplínu naší stíhačky – zatáčku. Toliko tedy k boji, ve kterém se však odehrávají mnohé příběhy a tak je vždy nutné k těmto základním manévrům přidávat další, vyplývající ze situace.

Let
Pokud se podíváme na letové vlastnosti Spitfiru Mk.I a II dočkáme se možná lehkého zklamání. Ono totiž kromě motoru s karburátorem a větší náchylností konstrukce na střemhlavý let než-li protivník, máme ve hře Spitfire v horizontálním letu také dost nestabilní. Tato nestabilita by nebyla o nic horší než u jiných letounů, kdyby se stejně jako u nich dala korigovat trimováním (vyvážením). Spitfire však připouští možnost trimování jen pro výškovku a směrovku, a tak i když se nám podaří letadlo, většinou „těžké na ocas“ (nos letadla míří moc nahoru, je třeba do vytrimování pořád potlačovat), uvést do vodorovného letu, směr je pořád narušován přepadáním na jedno křídlo. To se částečně může omezit pomocí trimu směrovky, ale je to opravdu jen částečné. Nutností je tedy při pilotáži Spitfiru neustálé udržování směru a náklonu letadla.
Mezi letové vlastnosti letadla lze také zajisté započítat dolet. U všech Spitfirů není nikterak závratný, protože letadlo konstruované před válkou bylo zamýšlené čistě jako obranné, tudíž bez nutnosti urazit dlouhé vzdálenosti. Přesto se dá na mapě udržet ve vzduchu po dobu jedné hodiny i s vědomím, že spotřebu příliš neomezujeme nastavováním úhlu listů vrtule či usměrňováním výkonu motoru.
Při přehřívání motoru, které Spitfire potká při plném vytížení, se nemusíme toliko bát. Přehřátí motoru lze tolerovat po dobu zhruba čtyř minut, než se začne poškozovat. Pak však stačí chvilkové stažení výkonu a otevření chladiče naplno, aby se motor opět dostal do optimální teploty, a máme znovu k dispozici jeho plný výkon. Ten je podpořen ještě možností zapnutí WEP (boostu) – ve hře při nastavení výkonu přes 100 % -, který ve skutečnosti mohl být používán po dobu zhruba pěti minut, ve hře je však tako možnost neomezená, hledisko se totiž klade pouze na větší spotřebu benzínu.

Výzbroj
A teď něco málo k výzbroji. Ta se u těchto dvou modelů utvářela ještě podle předválečných představ a tak byla do modelu Mk.Ia a Mk.IIa montována sada 8 kulometů Browning ráže 0.303 palce (7,7 mm) umístěných v křídlech, s palebným polem mimo osu vrtule. Brzy se však ukázalo, že je tato výzbroj proti dobře pancéřovaným bombardérům a stíhačům málo účinná. Proto se zaměnily dva kulomety v každém křídle za jeden 20 mm kanón. Tato verze byla značena Mk.Ib. Nicméně tímto řešením se ničemu moc nepomohlo, protože kanóny měly tendenci se při negativním přetížení zasekávat či ve velkých výškách zamrzat a stalo-li se tak pouze na jedné straně, zpětný ráz kanónu na té druhé vylučoval přesné míření či střílení. Problém se zasekávajícími se a mrznoucími kanóny byl odstraněn až u verze Mk.IIb, kterou je již bezpečné si vybrat i v samotné hře. Pokud je hráč/pilot vybaven kanónovou verzí, je dostatečně silný na ničení, pokud kulometnou, je zapotřebí přesně mířit a střílet pokud možno z co nejbližší vzdálenosti. Nejlépe samozřejmě na motor či kabinu.

Vzlet a přistání
V této kategorii se Spitfire řadí k těm méně náročný, či lehkým letadlům. Start zvládne bez problémů na krátkou vzdálenost, jen si pilot musí pohlídat lehké naklonění na pravou stranu těsně po odlepení se z dráhy. Poté je nejlepší sklopit nos letounu do vodorovné pozice a v přízemním letu nabrat nejprve trochu rychlosti před samotným stoupáním.
Přistání je ještě lehčí, a to zejména díky nízké pádové rychlosti. Problém některým méně zkušeným pilotům může dělat užší rozchod podvozku, nicméně i na to si po pár cvičných přistáních zvykneme.


Takže toliko z mé strany k legendárnímu letounu a jeho prvním dvěma verzím, následující budou na pořadu příště. Rád samozřejmě vyslechnu námitky, opravy či doplnění.

[606_Tempik]

Konečně funguje fórum a mohl jsem si nový příspěvek přečíst. Chválím. Můžeš pak pokračovat k dalším verzím