Supermarine Spitfire Mk.V

[606_Tclaw]

Supermarine Spitfire Mk.V

Díky výtečné práci, kterou odvedl Reginald Joseph Mitchell svým konceptem Spitfiru, bylo možné letoun nadále zlepšovat. A tak se ze Spitfiru Mk.I a II, které byly kromě motoru téměř identické, zrodil Spitfire Mk.V.

Vývoj
Pro někoho možná s podivem, proč chybí dvě „mezivarianty“, pro jiné známá věc – vývoj této stíhačky probíhal v několika směrech a tak se stalo, že nejdříve se bojového nasazení dočkala právě „pětka“, zatímco Mk. III a IV se nestaly sériově vyráběnými bojovými typy, přesto posloužily k vývoji dalších typů, jako např. Mk.VIII.
Abychom však byly zcela objektivní ohledně Mk.V musíme dodat, že se nejednalo o zbrusu nové letadlo. Naopak opět zůstal celý drak, pouze s kosmetickými úpravami, ale prim hrál znovu nový motor – Rolls-Royce Merlin 45. Díky tomu se dala teoreticky rychle zmodernizovat složka RAF používající Spitfiry, protože nebylo nutné vyrábět nový stroj zcela od začátku. Stačilo stávající Mk.I či II přelétnout do dílen, kde se jim vyměnil motor a dostalo pár nezbytných úprav, čímž byl proces modernizace u konce. Není tedy náhodou, že byl typ Mk.V nejvyráběnějším typem Spitfiru v celé válce.

Verze motorů
U této varianty se také poprvé setkáváme s označováním LF, F či HF. Motor Merlin 45 byl totiž optimalizován pro podávání nejlepších výkonů ve velkých výškách. Tak bylo nutné kvůli plnění nejrůznějších úkolů vyrobit také motor/stroj, který by své nejlepší výkony podával i v jiných letových hladinách. Objevily se tedy varianty LF – Low Altitude Fighter do nižších výšek (hloubkový stíhač, 0-5 km), HF – High Altitude Fighter do velkých výšek (7 km +) a F (mnohdy však bez tohoto označení) pro střední výšky (5-7 km). Také je možné se setkat s označením některých letounů jako CW či CV – to značí kus se zkrácenými konci křídel, kdy byly oblouky na konci „useknuty“ a ponechán byl rovný konec, což letounu přidalo trochu na rychlosti a obratnosti.

Nasazení
Stroj se poprvé ukázal v boji začátkem roku 1941. Je možná trochu pošetilé tvrdit že jako reakce na nový Messerschmitt Bf-109 F, protože ten samozřejmě nebyl důvodem k zlepšování vlastních britských stíhaček. Pravdou však zůstává, že právě díky novějšímu a výkonnějšímu letadlu se převaha Bf-109 F „Friedrichů“ na nebi omezila jen na několik málo měsíců mezi uvedením obou typů. V polovině roku 1941 pak však proti „pětkám“ nastoupil nový nepřítel v podobě Focke-Wulfu 190 A. Stroj ve všech směrech nadřazenější, což vydrželo poměrně dlouhou dobu do nástupu nového typu Spitfiru – Mk.IX, který se objevil ve větší míře až v roce 1943. Bylo tedy nutné se při střetu s tímto nepřítelem mít na pozoru.

Letové vlastnosti a vzdušný boj
Teď ale k vlastnostem „pětky“. Ve hře je to bohužel nejnestabilnější Spitfire (společně s těmi s motory Griffon) a dovolím si tvrdit i letadlo celkem. V momentě kdy se s ním dostanete do vzduchu, což je stejně snadné jako u Mk.I a II (viz předchozí článek), nepřestanete výrazně korigovat směr letu. Opět je zde možnost trimování „čumáku“, díky čemuž letadlo letí horizontálně, nicméně směr a náklon letadla je nutné celou dobu vyrovnávat v takové míře, až to není hezké. Rozdíl oproti nejpoužívanějším letadlům pocítí myslím každý. Největším problémem této anabáze je pak samozřejmě míření a střelba. Zaměřovač se opravdu velmi klepe vyrovnáváním směru letadla a přesná střelba chce trochu cviku.
Přesto jsem osobního názoru, že nic není nemožné a i na tento nešvar se dá časem zvyknout. Dostaneme tedy letadlo se špatnou letovou stabilitou a pořád ještě „kašlajícím“ motorem s karburátorem (viz článek Supermarine Spitfire Mk.I a II).
Na druhou stranu již s výrazně méně „kašlajícím“ a slušně vyzbrojené letadlo, které pořád a stále ještě vyniká svou zatáčkou, kterou je možné opět využívat proti nepřátelům. Znovu nedohoníme rychlejší Bf-109 ani FW-190, ani je nepředčíme ve střemhlavém letu. Přesto je můžeme porazit právě díky zatáčce, stoupavosti (když víme kdy stoupat a kam) a chladné hlavě, protože ať si říká kdo chce, co chce, tento letoun se postavit lepšímu soupeři může.

Výzbroj
Dva 20 mm kanóny a čtyři kulomety ráže 0.303 palce (7,7 mm) u verzí Mk.Vb a Vc(2) jsou již bezporuchové, navíc je tu pak bonus v podobě typu Mk.Vc(4), který disponuje čtyřmi 20 mm kanóny. To je již velmi slušná ničivá síla. Tyto Spitfiry jsou také uzpůsobené pro nošení 500lbs bomb nebo externích přídavných nádrží. Značení výzbroje tedy zůstalo stejné jako u předchůdců, nově přibylo křídlo typu „c“ – univerzální. Do něj bylo možné zabudovat veškeré kombinace předchozích výzbrojí nebo zmíněné 4 kanóny.

Podkategorie
Výše zmiňuji typy Mk.Vb a Vc – jaký je mezi nimi rozdíl? V letových vlastnostech téměř žádný. Mk.Vc je totiž stejný jako Mk.Vb jen s tím rozdílem, že díky tomu, že „pětky“ byly první Spitfiry nasazené ve Středomoří a Africe, bylo nutné přizpůsobit a namontovat prachový filtr. Tak je tedy možné Mk.Vc rozpoznat díky velkému prachovému filtru na přídi pod motorem. Ten by sice měl ve skutečnosti stroj zpomalovat, nicméně se nejedná pro nás o žádný podstatný rozdíl.

To je tedy stručné shrnutí k dalšímu z rodiny Spitfirů, nejvíce vyráběnému, nejrozšířenějšímu po všech bojištích a ve hře dost prapodivnému. Přesto je vylepšením svých předchůdců a dobrým bojovníkem.

[606_Tempik]

Jen bych doplnil, že rozdíl mezi Vb a Vc je hlavně ve výzbroji. Vc semtam může nést 4x 20mm hispana a ikdyž je jeho výzbroj 2x hispano + 4x 0.303, tak zásoba munice do dvacítek je dojnásobná. Což se samozřejmě hodí.
A nestabilita je třeba pro mne tak velký problém, že raději sedlám téměř cokoliv jiného.