od 606_Vencour » úte 07. úno 2012 0:07:22
Speciálně pro Tclawa kousky Stopařova průvodce ...
"Hele, šápeš toho húpyho Forda Prefecta? To ti je takovej frúd, kterej vždycky ví, kde má ručník."
"Myslel jsem, že až bude konec světa, máme si lehnout na zem a dát si papírovej pytlík na hlavu nebo tak něco."
"Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to přece jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se ani nezajímáte o své vlastní záležitosti, je to vaše chyba.
Energetizujte demoliční paprsky!"
Z černých otvorů vytrysklo světlo.
"Pche," dodal hlas z amplionu. "Taková zasraná apatická planeta. S tou se přece nebudu párat!"
"Už nikdy, už nikdy se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku Kdo vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když nevstanu a nepůjdu do práce?"
Evoluce? Kdo o ni stojí?
Hnízdo se skládalo převážně z papírmašé a dokonale bránilo čerstvě vylíhlým písklatům, aby z něj mohly vypadnout. Damogranský orel čupřinohlavý sice zaslechl cosi o přirozené selekci, ale nechtěl s ní mít moc společného.
"Ó fretná chrochtobuznosti, Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafraš mě svými cvrknuvšími patlocaráty
nebo tě rozplhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na věc!"
"No tak jo, moc jsem u ní nezabodoval. Zkoušel jsem to na ni celý večer. Krucinál, ale byla fakticky kočka. Krásná, šarmantní, děsivě inteligentní. Konečně jsem ji měl chvíli pro sebe a trochu do ní hučel, když v tom se přihrne tady ten tvůj kámoš a povídá 'Ahoj, kotě, nudí tě ten moula? Tak se pojď radši bavit se mnou. Jsem z jiný planety.' Už jsem ji nikdy neviděl."
Kdysi v hlubinách šerého dávnověku, za časů slávy a velikosti někdejšího Galaktického impéria, byl život bouřlivý, plný a převážně nezdaněný.
Mohutné kosmické lodi putovaly mezi exotickými slunci a vydávaly se za dobrodružstvím a ziskem až do nejzazších končin galaktického prostoru. V těch dobách byli odvážlivci ještě nebojácní, rizika vysoká, muži byli praví muži, ženy byly pravé ženy a malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri byla pravá malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri. Kdekdo si troufal čelit neznámým hrůzám, konat bohatýrské skutky a drze zaměňovat slovesa dokonavá za nedokonavá, což si předtím ještě nikdo netroufl - tak bylo vybudováno Impérium.
Spousta lidí samozřejmě neuvěřitelně zbohatla, ale tehdy to bylo naprosto v pořádku a nebylo třeba se za to stydět, protože nikdo nebyl doopravdy chudý - alespoň nikdo, kdo stál za řeč. Nejbohatším a nejúspěšnějším obchdníkům začal život připadat nudný a nesmyslný a tak si vymýšleli, že je to chyba světů, na nichž se usadili - ani jeden je už neuspokojoval docela. Buď jim nevyhovovalo klima za pozdního odpoledne, nebo byl den asi tak o půl hodiny delší než se jim zamlouvalo, anebo mělo moře přesně ten odstín růžové, který se jim nelíbil.
A tak uzrály podmínky pro vznik nového, fantastického průmyslového odvětví: produkce luxusních planet na zakázku. Základnou tohoto průmyslového odvětví byla planeta Magrathea. Hyperprostoroví inženýři tu nasávali hmotu bílými dírami ve vesmíru a vyráběli z ní snové planety - zlaté planety, platinové planety, planety celé z měkké gumy se spoustou zemětřesení -,všchny vyrobené s láskyplnou péčí tak, aby odpovídaly náročným požadavkům těch nejbohatších mužů galaxie.
Tento podnik byl natolik úspěšný, že Magrathea se brzy stala nejbohatší planetou všech dob a zbytek galaxie upadl do hluboké bídy. A tak se systém zhroutil, Impérium se rozpadlo a na miliardy hladovějících světů se sneslo dlouhé ponuré ticho, přerušované jen škrabotem per učenců do noci smolících samolibé traktáty o významu plánovaného hospodářství.
Magrathea sama zmizela a vzpomínky na ni se zakrátko staly jen mlhavou legendou.
V naší osvícené době ovšem nikdo nevěří ani jedinému slovu z toho všeho.
"Ty... ty... jsi byl ve Víru?"
"Všaks viděl, kámo."
"A fungovalo to?"
"Jasně."
"Viděl jsi nekonečnost stvoření?"
"Samo. Fakt paráda, to bys koukal."
"A viděl jsi sebe v poměru k tomu všemu?"
"No jasně."
"A... cos přitom cítil?"
"Dozvědel jsem se jenom to, co už vím dávno. Jsem prostě fakt děsnej frajer. Neříkal jsem ti to, kámo? Jsem Zafod Bíblbrox!"
"Hele!" rozzářil se náhle, když náhodně narazil na jedno heslo. "Excentrica Gallumbits, znáte ji? Tříprsá děvka z Eroticonu šest. Někdo říká, že její erotogenní zóny začínají asi pět kilometrů před jejím tělem. Já tedy nesouhlasím, já bych řekl, že sedm."
"A kdo je tenhle chlápek?" zeptal se a škubl ramenem směrem k Arthurovi, který tu tiše stál zabrán do zklamaných úvah. "Já?" probral se Arthur. "Já se jmenuju Arthur Dent."
Prakovi div nevypadly oči z hlavy.
"Bez legrace?" vyjekl. "Vy jste Arthur Dent? Sám Arthur Dent?"
Potácivě ustoupil o krok, popadl se za břicho a svíjel se v nových křečích smíchu.
"To jsem si tedy nemyslel, že potkám zrovna vás!" vypravil ze sebe udýchaně. "Páni," hýkal, "vy jste ten nej... jů, před váma se můžou jít i žáby schovat!"
"Proč ležíš obličejem v prachu?" Třesoucí se Ford přičapl na zem k Marvinovi.
"Je to velmi účinný způsob, jak vyjádřit mizérii, v níž se nacházím," hučel Marvin. "A nemusíš předstírat, že se se mnou chceš bavit, vím, že se ti hnusím."
"Nehnusíš."
"Ale ano, hnusím se každému. Je to součást pořádku ve vesmíru. Jen se dám s někým do řeči, už se mu začnu hnusit. I robotům se hnusím. Radši mě ignoruj a já se nejspíš někam odklidím."
Namáhavě se postavil na nohy a odhodlaně se obrátil opačným směrem.
"I tahle loď si mě hnusila," ukázal zkormouceně na policejní plavidlo.
"Tahle loď?" vyptával se Ford s náhlým zájmem. "Co se jí stalo? Nevíš náhodou?"
"Hnusila si mě, protože jsem se s ní dal do řeči."
"Do řeči?" Ford byl zvědavostí bez sebe. "Jak to myslíš, že ses s ní dal do řeči?"
"Jednoduše. Nudil jsem se, byl jsem depresivní, a tak jsem se napojil na její počítač. Dlouze jsme hovořili a já mu vyložil svůj názor na vesmír," stěžoval si Marvin.
"A co se stalo potom?" nedal se odbýt Ford.
"Spáchal sebevraždu," odpověděl Marvin a odpajdal k Srdci ze zlata.
Otevřel se průlez, vysunula se rampa a z lodi vypochodoval vysoký šedozelený mimozemšťan a namířil si to rovnou k němu.
"Arthur Phili...," nedořekl, načež přísně pohlédl nejprve na Arthura a pak na složku, kterou držel v ruce. Zamračil se. Znovu se podíval na Arthura.
"Vás už jsem dělal, ne?" štěkl.
"Víc peněz," začal, "než mu plukovník vydělal na mizerných filmech a vystoupeních v kasinu. Prostě za to, v čem je nejlepší. Za to, že stoupl a zpíval. A dojednal si to sám. Myslím, že je to pro něho dobrý okamžik. Řekněte mu, že děkuju a dejte mu nějaké pití." Hodil na pult pár mincí.
"Víš," začal Ford a zapaloval motory, "ptal jsem se ho, jestli je to pravda, že ho unesli mimozemšťani, a víš, co mi řekl?"
"Kdo?" zeptal se Arthur.
"Král."
"Který Král? Podobnou debatu už jsme měli, že?"
"Nevadí," řekl Ford. "Důležité na tom je, že řekl ne. Šel sám od sebe."
Naposledy upravil
606_Vencour dne čtv 09. úno 2012 19:50:42, celkově upraveno 1
Ty nejhlubší objevy nečekají nutně za příští hvězdou. Jsou uvnitř nás, utkány do vláken, která nás spojují, nás všechny, navzájem. Nejzazší hranice začíná v této síni. Pojďme ji prozkoumat společně.
Jonathan Archer